V srpnu 1956 vzlétl poprvé výkonný laminární větroň Standard 15, který se později dostal po různých úpravách do sériové výroby jako VT-16 Orlík. Větroň byl zkonstruován ing. Jiřím Matějčkem pro plachtařské středisko v Brně - Medlánkách, kde vyrobili dva prototypy a sériovou výrobu předali do Orličanu v Chocni.
Orlík plně nahradil stárnoucího Šohaje a stal se v poměrně krátké době standardním jednosedadlovým větroněm našich aeroklubů. Zavedením VT-16 se podstatně zvýšila úroveň sportovních výkonů.
Konstruktér ale dál zlepšil parametry typu rekonstrukcí trupu (mj. zmenšením jeho čelního průmětu snížením kabiny pilota, který nyní více ležel), i dalšími aerodynamickými i konstrukčními úpravami, čímž vznikl zde vystavený jednosedadlový hornoplošník VT-116 Orlík II, svou celodřevěnou konstrukcí v podstatě shodný se svým předchůdcem.
Lichoběžníkové křídlo má překližkový potah mezi žebry stabilizovaný zevnitř nalepenou tlustou vrstvou pěnového polystyrénu pro zachování tvarové a tedy i aerodynamické kvality použitého laminárního profilu. Z křídla se vysouvají brzdicí klapky Schempp-Hirth. Trup je poloskořepina, částečně ze sklolaminátu a většinou z překližky, kryt kabiny z jednoho kusu organického skla je odklopný. Plovoucí výškovka má plošku výškového vyvážení. Podvozek tvoří neodpružené kolo a zakrytá ostruha.
Kluzák VT-116 má rozpětí křídla 16 m a délku 7, 55 m, jeho max. vzletová hmotnost dosahuje 345 kg. Létá maximální rychlostí 160 km/h, minimální pak 62 km/h, klouzavost má 33.
Postaveno bylo asi 300 kusů, které byly už za provozu zesilovány (VT-116Z) a po roce 1989 hojně renovovány; asi 60 jich létá dodnes.
Vystavený exponát
Zapůjčil do expozice Leteckého muzea Metoděje Vlacha Aeroklub Mladá Boleslav.
